You come to me with scars on your wrist...

10. února 2014 v 12:46 | Black Bubblegum |  Other
Znáte Skillety? :) Ještě jsem nenašla písničku, která by se mi od nich nelíbila. :) Jméno článku je z jejich písničky The last night, která je naprosto boží. :3

No teď už asi k článku.
Hned úvodem chci říct, že sebepoškozování nechci nijak obhajovat, ale chci, aby lidi, co se nemusí stydět nosit trička s krátkým rukávem, trochu porozuměli těm, co to štěstí neměli/nemají. Čtěte to jen jestli vás to zajímá, prosím. :-)
Pokud se tu objeví komentář 'to je kravina pro malí vihulený holčyčki' (počet pravopisných chyb se rovná debilitě toho, co to napíše ;)), ignoruju, mažu a blokuju. :)
Enjoy.
Asi jak jsem se k tomu dostala, to napíšu nejdřív... no už tak nějak od dětství se nemám ráda. Prostě... ne. A to ne jen kvůli tomu, co vidím v zrcadle. Koneckonců, po nějaký tý úpravě jsem s tím i docela spokojená. Hlavně když zavřu oči :D ....Ale jsem tak nějak až moc přecitlivělá a o všechno se moc starám. Lidé mě lehce zraní, aniž by o tom něco tušili, nebo to byl jejich úmysl.
Když jsem byla malá, slyšela jsem nějaký holky, jak si povídaj o tom, že si nějaká jejich společná kamarádka vyřezala začáteční písmeno svýho jména na zápěstí. Říkala jsem si, že je asi nějaká divná. Přece ji to muselo bolet. Nedocházelo mi, že já dělám něco podobnýho. Nevědomky.
Kdykoliv jsem si někde na těle našla stroupek, začala jsem se v něm ďoubat. O.o Líbil se mi pohled na krev, tak nějak zvláštně mě uklidňoval, a když jsem si to tam tak hezky ďoubala, leckdy jsem i na chvíli přestala vnímat, co mě trápí, pokud mě zrovna něco trápilo, samozřejmě (to jsem už byla starší). Ale myslela jsem, že to dělá každej. Sice pravda, ve školce jsem měla jenom já tak moc strupů a jenom mně se nehojily, ale to já neřešila. O pár let později, když to drápání strupů už malinko ustalo, protože jsem jich už tolik neměla (to víte, venek jsem vyměnila za pc, a to se moc příležitostí, jak si udělat bebí, nenajde, že jo :D), narazila jsem na netu na jednu holku. Řezala se a se vším se mi po pár týdnech svěřila. Byla stejně stará jako já, dvanáctiletá.
Vím, že si teď vede stejně jako já blog. Mám ji v přátelích na fb. A vím, že ví, že tehdy jsem ji tak trochu obdivovala a spoustu věcí dělala jako ona, nebo se o to přinejmenším snažila.
Psala mi, kolik ji chce kluků, že má ve škole dobrý známky, v čem všem vyniká... a prostě to nepochopíte, to byste museli zažít a pak byste se taky chtěly chovat a mít život, jako měla ona. Když se to tak vezme, ona ani neměla důvod si ubližovat...
Teď už vím, že ani polovina z toho, co mi psala, nemusela být pravda, a nebyla ani zdaleka tak miloučká, jak se zdálo, ale prostě se jen ráda chlubila. To jsem ovšem tehdy nevěděla. :/
A jednoho nádhernýho dne, kdy svítilo sluníčko a na obloze ani mráček, jsem se ošklivě pohádala s mamkou. Vyčetla mi hodně věcí, z hodně věcí mě obvinila a hodně věcí mi připomněla. Vtipný že za tu hádku jsem mohla já Pořád se mi to honilo hlavou.
Chtěla jsem od toho utýct pryč, tolik to bolelo, tak moc mě to sžíralo zevnitř, až jsem měla pocit, že do dalšího dne ze mě zbydou jen kosti, nebo jednoduše chcípnu pláčem.
A to jsem se poprvý pořezala. Nožem. Chtěla jsem se ztrestat a přestat na to myslet.
Při každý další příležitosti, kdy jsem byla smutná, měla depku, nebo prostě jenom chtěla cítit, že ještě žiju a nejsem tak 'maličká', jak si myslím, že jsem, jsem chňapla po noži, žiletce nebo se aspoň podrápala nehty. Věděla jsem, že to není dobrý, že s tím už musím přestat. Vždycky jsem si ale řekla: 'No co, teď naposled, teď už fakt naposled. Dokážu přestat, teď jen nechci.' - a takhle pomaloučku jsem se na pocitu bolesti stala závislá.
V tuhle sekundu, v tuhle minutu, v tuhle hodinu... už vím, že nedokážu přestat, ačkoliv chci. Že ta potřeba je silnější než já a já nevím, co mám dělat. :'/
Bývám nevyspalá, protože se v noci budím. Ne ze spánku, ale polospánku. A v tom polospánku si zarývám nehty do kůže. Hluboko. Vcelku absťák. Často se mi v noci zdají sny, kde se řežu nebo se mě někdo ptá 'od čeho to mám'. Mám zničenou levou ruku (od loktu po zápěstí) a levej kotník. Když jsem se snažila dostat žiletku pryč z holítka, ujelo mi to a strhlo půlku nehtu na ukazováčku pravý ruky.
A proč to všechno?
Protože SP mi v ten okamžik, kdy jsem to potřebovala, 'pomohlo'. Přišla jsem na jiný myšlenky a soustředila svou pozornost na jiné věci.
Stálo to za to?
Ne.

:///
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 raive raive | Web | 10. února 2014 v 17:03 | Reagovat

Já jsem se o tomhle nikdy nechtěla na blogu moc rozepisovat, ani jsem to nikdy nikomu neřekla, protože každý by mě měl za chudinku, která se jen ráda předvádí a má ráda pozornost všech. Ve třídě máme asi 3 holky, co se řežou jen proto, aby na sebe upozornily. Nenávidím je za to. Jsou to akorát tak trapky. Nikdy bych se neřízla jen proto, že potřebuji aby si mě někdo všiml.
Je pravda, že asi před rokem si toho všiml kamarád a snažil se mi pomoct. No, povedlo se mu to asi tak na měsíc, pak jsem se s ním pohádala. Mezi tím jsem zjistila, že jsem do něho zamilovaná, jenomže jsme se nebavili, takže jsem se k tomu vrátila.
Řežu se už přes rok. V podstatě bych asi ani neměla důvod. Jenomže mám furt deprese, doma to bylo na hovno kvůli našim. Teda dřív, když jsem byla malá, ale bylo to tak hrozný, že se to na mě podepsalo. Jsem z toho trošku debil :D Nikdo to o mně neví, jen ten kluk, svádím to na kočku. A myslím že už nikdy nedokážu přestat. Jenomže si ubližuju víc a víc. A právě zním jako zoufalec, co se nudí a potřebuje na sebe fakt upozornit :D

Je mně líto, že se řežeš, ale chápu tě, ani nevíš jak :)

No, nejdřív jsem nevěděla, kdo seš. Pak jsem v komentáři objevila "Uchiha brothers forever" a měla jsem jasno :D podle popisku v menu už jsem si 100% jistá, že vím kdo seš :D a jestli ne, je to jedno, miluješ Naruta, to mně stačí :DD už máš dokoukaný ty všechny díly, nebo si to ještě pořád šetříš? :D
do affsek tě samozřejmě beru :D:*

2 Peťul Peťul | Web | 10. února 2014 v 19:29 | Reagovat

Jedna z mých kamarádek se také řezala, ale díky bohu přestala. Nemám nic proti lidem co řežou, to vůbec ne :) Je to jejich život, ale jsem ráda, že přestala :)
Tobě přeji hodně zdaru v životě :)

3 Martina Martina | Web | 10. února 2014 v 22:49 | Reagovat

Rovno poviem že som proti rezaniu a sebapoškodzovaniu. Ale vôbec nič nemám proti ľuďom ktorí to praktizujú. Držím ti prsty aby sa ti z toho podarilo dostať. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama